Hlasuj v soutěži Nej úsměv členů TP ☺..

°°..V neuvěřitelném světě..°° 23. díl

10. září 2010 v 18:25 | Nia*Nici [Nicooletka] :-* |  * V neuvěřitelném světě *
v neuvěřitelném světě
for blog-about-twilight.blog.cz

by Nia*Nici [Nicooletka] :-*

díl 23.

-S názvem Plán.


..::KUBA::..
Já to tak nenechám. Zavrčel jsem na toho zmetka. Buď se porvem teď a tady, před Sárou, nebo si najdem jiou chvilku, kde už třeba Sára nebude. Stejně jí je jedno, jestli já přežiju. Aspoň to bude mít pak lehčí, pokud toho zmetka zabiju..
"Kubo.. Děje se něco?" zakňučel jsem. Jo, stalo. Ten zmetek tě chtěl připravito život, chtěl z tebe vysát duši, Sáro, ty to pořád nechápeš, že? Že to není dobrý kamarádit s upírem.
"sáro.. Nechdš jít.. Třeba domů? Tohle nevypadá dobře." Zavrčel jsem. Ať je u toho, ne? Ať je u toho boje na život a na smrt, pokud to bude nutné.
"Co tím myslíš?"
"To, co jsem řekl. Běž domů." Oči měl upřené na mě, kdybych náhodou udělal první krok. A proč nezačít? Mezi zuby semi prodralo další zavrčení. Šílené zavrčení.
"Já nikam nejdu!" zařvala Sára, ale to je mi jedno. Otočil k ní hlavu, chtěl jí asi říct, ať jde, ale nic nestihl říct. Rychlostí blesku jsem se odrazil od země a skočil mu po krku. Skolil jsem jo na zem, ale hned se postavil a upřeně se na mě díval. Je rychlý, moje nevýhoda. Rychlým skokem jsem ho přeskočil abych mohl chránit Sáru. Ale nevidím na ni, nemůžu se na ni podívat, ale já musím.. Koutkem oka jsem se podíval směrem k ní, ale ona tam už nebyla? A neměl jsem se tam dívat - měl jsem zaznamenat pohyb té pijavice, abych věděl co mám dělat, jenže ta pijavice mě praštila do břicha. Hodně nahlas jsem štěknul a hned na to jsem zavyl. Nchtěl jsem to vzdát, věděl jsem, že je to na život a na smrt.
"Tak dost.. Počkej! Já tě nechám bejt! Pokud necháš ty mě! Já tě nechci zabít, protože vím, že tě má Sára ráda! Tak to pochop a nezabíjej ty mě! Hádám, že když se budeš snažit mě zabít, jen si přitížíš! Máš určitě zlomených několik žeber a to chceš pokračovat? Slibuju ti, že se už nikdy nic takového nestane!" tomu mám jako věřit? Zafuněl jsem, jakože nesouhlasím.
"Jestli tohle znamenalo ne, zafuň ještě jednou." Poslechl jsem jako pes svýho pána.
"Tak dobře, chceš pokračovat?" sám nevím. Uvědomil jsem si jednu věc, zatímco do mě mluvil. Řekl, že mě má Sára ráda. Ale nemá. Má ráda jeho, proto nechtěla odejít. Dobře jsem si vyslechl jak mě nesnáší v autě jak jsme včera jeli domů z toho klubu. Naježily se mi chlupy, když jsem na to pomyslel.. No, prozatím, myslím, že to stačí. Jsem srab, ale vzdám to. Sklopil jsem hlavu.
"Co to znamená.. Že to vzdáváš? Pokud jo, tak se můžeš jít proměnit, já tu počkám, promluvíme si. Pokud ne, tak zase zafuň." Neudělal jsem ani jedno. Vyčkával jsem co bude dál. Každopádně ty žebra zlomené nejsou, protože kdyby byly, tou bolestí už bych se dávno proměnil. Ani už moc nebolí. Spíš jen naraženina.
"Dobře, tohle nechápu. Jestli to vzdáváš a nechceš se mnou mluvit, tak já odejdu, stačí když teď zafuníš." Tak jsem teda zafuněl. Dobře, to by bylo. Otočil se, beze strachu že po něm skočím a odcházel..
…PŘED NĚKOLIKA DESÍTKAMI MINUT…
..::SÁRA::..
Kuba šíleně zavrčel. Naskakuje mi husí kůže. Co se sakra děje?
"Kubo.. Děje se něco?" Zakňučel. To měl být souhlas?
"Sáro.. Nechcš jít.. Třeba.. Domů? Tohle nevypadá.. Dobře" vyděšeně na mě Roman mluvil, ale díval se na Kubu.
"Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Tohle chování není normální.
"To co jsem řekl! BĚŽ DOMŮ!" zvýšil na mě hlas. Tak to teda ani náhodou! Tady se něco děje, něco šílenýho mezi Mým klukem a.. Mým klukem? Sakra teď nad tím nebudu uvažovat! Něco se děje mezi Kubou a Romanem a já půjdu domů ne? Tak to si teda myslí!
"JÁ NIKAM NEJDU!!" řvu po něm. Otočil ke mně hlavu, nadechl se a chtěl něco říct, ale.. Najednou mu Kuba skočil po krku. Tak TOHLE? Mají se tady porvat? Proto jsem měla jít domů? Tak to v žádném případě..
Zlomek vteřiny kuba ležel na zemi, ale netrvala ani setina a kuba už byl na nohách a nespouštěl už z Kuby oči. Kuba rychle přeskočil a najednou stál vedle mě.
Otočila jsem se zády a utíkala jsem pryč. Ještě z dálky jsem uslyšela hluboké zavytí a těsně předtím hlasité zakňučení, nebo vyštěknutí? Ale už jsem se neotočila. Věděla jsem přesně co chci udělat. Ani jeden z mých prarodičů by ještě neměl být doma. Otevřu dveře.
"Babi, dědo?" zavolám, nikdo, super. Hned jdu do špajzky pro prášky.. Hledám, které by na sto procent zabraly.. Já vím, právě jsem zjistila, že jsem psychopatka.. Přežeru se práškama jen kvůli tomu, že vlkodlak se porval s upírem a jeden z nich to určitě nepřežil. Řekla bych, že to nepřežil Kuba.. Soudím to kvůli tomu šílenému zakňučení, nebo vyštěknutí, nešlo rozeznat co to vlastně bylo, a následnému zavytí. Právě kvůli tomu se jdu zabít. Protože kluk, kterého jsem milovala.. Jo, přiznala jsem to, když už je pozdě.. Ale kluk kterého jsem milovala a on miloval JEN MĚ, už není, tak nemá cenu tu být. Roman chtěl zabít mě. Kuba se nechal zabít kvůli mně. A já jsem kráva utekla. Kdybych tam byla, možná by se to nemuselo stát.. Ale to už je teď jedno.. Jdu se zabít. Co jsem si to vlastně vzala?.. to je jedno.. Ještě pro stoprocentní omámení zajdu pr tu domácí pálenku, co tam má děda.. Tak a je to. Paralen, celá krabička. Brufen.. Kolik jich tady mám? Hm.. Třicet bude stačit.. Když to zapiju pálenkou.. Kolik má? 70%? Jo.. To bude snad stačit. Ale ještě by to chtělo nějakou jistotu.. Kdyby se to náhodou nepovedlo.. Už to mám.. Pobrala jsem všechno nahoru, přibrala i noťas. Teď jenom do vyhledávače.. Drogoví dealeři poblíž Dawsonu. Hned jsem našla jich několik. A tady je i číslo domu. To není daleko.. Autobus mi jede za deset minut, přímo tam. Vylezu z baráku s plnou kapsou peněz od babičky, které měla v hrnku. Jsem na místě. Zazvoním.
"Coje?"
"Ruda Wolf?"
"Jo, chceš něco? A kdo jsi?"
"Na tom nesejde, kdo jsem. Potřebuju.."
"Chápu, pojď dovnitř." Otevřel mi. Vypadal teda příšerně. Už jenom pohled na ty propíchané ruce mi nedělalo dobře. "Sedni si a pověz, co chceš."
"No.. Já vlastně ani nevím. Protože jsem si teď prošla něčím, co mě přestalo bavit. A potřebovala bych něco na okamžitou smrt."
"Aha. To bych tu něco měl. Kolik u sebe máš?"
"Myslím, že dost. Kolik by to stálo?"
"Řikáš okamžitou jo?"
"Jo." Šel někam do vedlejší místnosti. Přinesl nějakou ampulku s odporně zelenou tekutinou.
"Neptej se co to je. Bude ti stačit zkolabovat do půl hodiny?"
"Bohatě." Souhlasila jsem. Dohodli jsme se na ceně.
"A chtěla jsem se zeptat… Doma mám nachystaný prášky.. Že je zapiju 70% pálenkou.. Pak ještě tohle.."
"Ne. Pálenka to spálí a máš po. Jen tohle.. Jestli chceš spolykat ty prášky, tak je zapij tímhle. Podle toho kolik jich sníš, ale pokud řikáš, 'doma mám nachystaný prášky', tak jich bude dost.. Podle toho, jak se tváříš, typuju, že ti to ubere v nemocnici, tak.. Dvě hodiny?"
"Super! Díky moc." Začla jsem být šťastná. Možná se někde potkám s mýma rodičema.. Všechno tak perfektně vycházelo. I autobus jsem ztihla hned nazpět, myslím si, že to ani nebylo tak drahé jak jsem si představovala. Když jsem došla domů, stále tam nebylo auto. Ale babička už může být doma. Takže to mám radši vypít už teď a na nějaké prášky se vykašlat? Dvě hodiny sem, dvě hodiny tam..
Tendle díl je trošku protáhly pořád mi to nešlo zakončit :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Minnie von Diversion <3 Minnie von Diversion <3 | Web | 26. září 2010 v 17:08 | Reagovat

jéééj, tak je blbá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama