Hlasuj v soutěži Nej úsměv členů TP ☺..

Sen v realitě - 2. díl

27. ledna 2011 v 17:00 | Nia*Nici [Nicooletka] :-* |  * Sen v realitě *
Bratr?!


Tak jo. Vytáhla jsem si sponku z vlasů, kterou tam mám od té doby, co mě sem zavřeli. Zajímavý pocit. Měla jsem ji jak přirostlou. Začla jsem tu díru zvětšovat. Po několika dnech už jsem se tam mohla vejít. Jen problém, že jsem nedošla moc daleko. Asi tak.. Metr? Každopádně to nevzdám. Teď už jsem to měla o něco snažší, protože tam byly kameny, kterýma jsem mohla dolovat a šlo to rychleji, než sponkou do vlasů. Na chvíli jsem si šla zase odpočinout. Právě včas.
"Lauro! Jdu se k tobě uklidnit!" začal mě mlátit. Myslím že mi vyrazil další zub. Ano, cítím jak mi z nohy teče krev. Kousek nad kolenem, mám starou ranku, podařilo se mu ji protrhnout. Ale kdyby to byla nějaká bolest proti pár dnů čerstvé zlomenině ruky. Teda.. Odhaduju pár dní. Vůbec nemám ponětí o čase. Když se zklidnil, zase odešel. Doplazila jsem se k díře od krys a kopala dál.
Zázrak? Já jsem.. Já slyším nějaké hlasy. Rychle kopu, kopu, kopu.. Jsem šíleně vyčerpaná., ale nevzdám to, dokud někoho neuvidím. Cítím, že mám ruku jinde, v teplejší místnosti, než je tahle. Nepřestávám hrabat a kopat.
Po úsilí několik dlouhých dní jsem se dostala VEN! Nevím, kam jsem se dostala. Ale cítím teplo. Jsem na silnici. Je noc. Podívám se na nebe. Světlo? Měsíc! Nevím jak, ale vyhrabala jsem se na nohy a utíkala pryč. Nechápu, jak jsem mohla utíkat. Ale utíkala jsem. Utíkala jsem hodně dlouho. Co mi síly stačily. Nakonec jsem už to nevydržela a celá vyčerpaná spadla do vysoké a mokré trávy, zřejmě někde u potoka.
"Sleč.. ROMAN! Choď sem!" otevřela jsem oči a světlo mě úplně zaslepilo. Zase jsem je zavřela. Nedokázala jsem ty oči znovu otevřít, ale dokázala jsem komunikovat.
"Kde.. Kde.. Kdo.." víc jsem neřekla.
"Psst.. Vezmem vás k.. K nám."
"MIRO! To je.."
"já viem, Roman." Roman? Tak se jmenoval můj bratr. Někdo mě chytl. Instinktivně jsem sebou škubla, ale nebylo mi to nic platné. To sevření bylo tak pevné, ale přesto příjemné. Někdo mě naložil do auta a odvezl někam. Hlavně ne k němu! Ne k tomu Hajzlovi! Po chvilce mě zase někdo vytáhl z toho auta a někam mě nesl. Nevím, jestli to byl.. Miro, nebo Roman. Pamatuju si i jejich jména. Jeden z nich určitě ano. Dotkl se mé zlomené ruky.
"AU!" zaječela jsem.
"Nie, to som nechcel urobiť. Ospravedlňujem sa."
"To je dobré." Řekla jsem už trošku klidněji. Je milý, ale prozatím nevím, kdo to je.
"Barka? Choď sem! Postaráš sa o ňu? Potrebovala by kúpeľ, ale pozor, šialene vykríkla, keď som jej siahol na pravú ruku."
"Kde ste ju našli? Roman, nie je to."
"Asi áno, ale zatiaľ sa jej na nič nepýtaj. Hej?"
"Dobre." Slyšela jsem rozhovor těch tří, ale nedokázala jsem rozeznat hlas těch chlapců. Ale dívka je Barka.
"Můžu vás o něco, poprosit? Můžete prosím zhasnout to světlo?" zeptala jsem se. Šokovaně ztichli. Donesl mě do nějaké místnosti, kde zhasli všechna světla. Pořád tam ale bylo trošku světla. Snad to nebude vadit. Otevřela jsem oči. Bylo to příjemné přítmí. Viděla jsem dobře na ně a oni na mě.
"Děkuju že jste mě. Zachr-" NE! To je vážně můj bratr?
"ROMANE!?" byla jsem v náručí nějakého blonďáka. Miro, hádám.
"Laura, áno, som to ja, Spomínaš si na mňa?"
"Co.. No.. Ano.."
"To som si oddýchol."
"Nechajte ju ma. Ja ju vykúpi a potom pokecame, čo myslíte?" Já, Roman i Miro jsme přikývli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama