Hlasuj v soutěži Nej úsměv členů TP ☺..

Sen v realitě - 3. díl

30. ledna 2011 v 18:07 | Nia*Nici [Nicooletka] :-* |  * Sen v realitě *
Otcova verze.


Barka mě vykoupala. Po takovém čase, jsem se zase cítila jako člověk. Barka mi dala i něco k jídlu a půjčila mi její oblečení. Ovšem já pořád poslepu, protože si nedokážu zvyknout na světlo. Co bylo horší, bolest v mé ruce. Pomalu mi začla srůstat, takže to šíleně bolelo. Ale třikrát jsem si to už prožila. Barka mě držela na pohovce, -myslím, že to byla pohovka-, Roman mě utěšoval, ať nekřičím,
a Miro se mi pokoušel srovnat tu ruku. Byla jsem ráda, že to zkouší, ale bolelo to šíleně. Ještě víc, než srůstání. Než jsem se trošku zklidnila, nehýbala jsem s tím a ležela na té pohovce, tak se začlo stmívat. Otevřela jsem oči.
"Nerozsvěcujte světla, nedělá mi to dobře na oči." Už jsem s nimi mluvila normálně. Za celý den jsem si na to zvykla.
"Dobre. Lauri, čo sa .. Čo sa ti stalo?"
"Zeptej se našeho.. Hm.."
"Koho?"
"No.. Toho kreténa od naší matky!"
"Otca? Nedávno som u neho bol na návšteve, vyzeral v pohode."
"COŽE?" Byl jsi někdy u něj ve sklepě?"
"Od tej doby, čo si išla za matkou ma tam nepustil, že vraj tam sú potkany. A ja krysy moc nemusím."
"Já jela za matkou? Myslíš, dva týdny před mýma šestnáctinama?"
"Tak nejako."
"Aha. Takže za tu dobu, co mě týral v tom sklepě, jsem jako byla u matky, jo? Hm, dobře to vymyslel. Můžeš mi prosím říct, co.. Nebo kolik mi vlastně je? Já vůbec nevím."
"Laura, pred necelým mesiacom ti bolo sedemnásť. Ako si sa vlastne dostala pod ten most? Je to asi päť kilometrov od otcovho domu."
"No.. Já vlastně nevím. Jednou jsem našla díru od krys, kudy chodily do toho sklepa. Tak jsem ji zvětšila, až jsem se tam protáhla. A pak jsem prostě utíkala. Až jsem byla totálně vyčerpaná, lehla jsem si tam a spala. A pak mě probudil.. Miro. Řekl 'slečno.. A pak mluvil s tebou."
"Som tak rád, že si u mňa, že ťa môžem chrániť." Opatrně natáhl ruku. Instinktivně jsem uhla.
"Ospravedlňujem sa." Řekl rychle. "Nechcel som ti nič urobiť, len ťa pohladiť."
"Já vím.. Ale já mám takové přehnané reflexy. Chvíli to se mnou budete mít těžké." Sklopila jsem oči.
"A Laura, čo chceš robiť?" zeptal se Miro. "Nechceš ísť na políciu?"
"Zbláznil ses? V tomhle stavu nikam nepujdu! A už vůbec ne na policii! On si mě najde a pak mě zabije!"
"Nie, nie, nie, kľud, prepáč. Ja som sa ťa len pýtal."
"Neomlouvejte se, jsou to jen moje přehnané, výbušné reakce. Celý ten rok a něco, jsem to takhle dělala. Teď si na to budu muset jen odvyknout. Já vím, že tím nemyslíte nic špatného. Jen mě prosím pochopte, jak to myslím, myslím to dobře. A hned se neomlouvejte." Podívala jsem se i na Romana. Takovéhle přítmí mi umožňovalo vidět skvěle. Ovšem nevím, jestli oni vidí tak dobře mě.
"Dobre." Souhlasili všichni. Ale stejně si myslím, že se zase budou omlouvat. Crrrr.
"Chlapci, my sme zabudli, že má prísť Jaro a Lenka." Ozvala se Barka.
"Dobre, Bara choď otvoriť." Poslal ji Miro otevřít.
"Laura, dnes mal prísť náš kamoš z kapely a jeho priateľka. Nevadí ti to?"
"Z kapely?" vykulila jsem oči.
"No, to ti vysvetlíme neskôr."
"Dobře. Jen jim vysvětlete kdo jsem, proč tu jsem, ale nemusíte ji říkat podrobnosti, jo?"
"Dobre." Mrkl na mě Miro.
"Hej." Souhlasil Roman. Ale než se zvedli ode mě, nějaká zrzka vešla do místnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama