Hlasuj v soutěži Nej úsměv členů TP ☺..

Sestry až za hrob 8. díl

30. března 2011 v 11:22 | Nia*Nici [Nicooletka] :-* |  * Sestry až za hrob *
Proč jsou všichni proti mě?

Sestra mi chce přebrat.. Prozatím je to kámoš, fajn.. Ale právě proto.. I když s ním nechodím, tak ho může nechat na pokoji. Vždycky všechny zkazila... Teď už zkazila i Míšu. Najednou je Míša taky proti mě... Proč? Co jsem provedla? Od té havárky je všechno jinak.. Ještě aby ne, mamka s taťkou umřeli, sestra ležela na smrtelné posteli v kritickém stavu.. Ale nějakým zázrakem se uzdravila.. Nějakým hloupým zázrakem.. Já vím, kdyby to sestra nepřežila, asi bych se zhroutila a říkala si, proř to nemohla přežít aspoň ona, ale takhle to vážně není o moc lepší..
Teď ne..! Kdo po mě zase co chce? Ať ten zvonek sklapne!
"Wendy...! Jsi tam?" Paťa? Vyskočím z křesla a běžím ke dveřím.
"Ahoj.. Co je tak akutního?"
"Ty.." podívám se mu přes rameno. Jedna osoba.. Jedna jediná osoba.. A stačí mi to..
"Co ti řekla?"
"To mě ani nepozveš, prosím? Tady to nebudeme řešit.."
"Ale sestra...."
"Kašli na ni, pokud je pravda to, co mi řekla Míša tak...."
"Proč to vždycky musí takhle skončit? Proč?" couvala jsem směrem ke kuchyni a on mě následoval. Sedla jsem si na židli a složila hlavu do dlaní.
"Wendy, asi tomu nebudeš věřit, ale já to chápu."
"Co chápeš? Že všichni říkají, že si svou sestru vymýšlím?"
"Ne, Wendy. To není tak, že by sis ji vymýšlela. Ale ty chceš, aby tu byla s tebou. Řekni mi prosím, jak jsi ztratila svou rodinu..."
"No, my jsme jeli autem, taková šťastná rodinka.. Mamka řídila a chytla smyk. Rodiče byli v nemocnici.. No né moc dlouho. Asi měsíc a pak.. Pak umřeli.. Já jsem byla docela v pohodě, jen pár zlomenin. To sestra ležela v nemocnici hodně, hodně dlouho.. I já už jsem byla v pohodě. A ona pořád ležela na přístrojích.. Byla na tom pořád stejně.. Až pak jednou jsem za ní přišla a ona mi řekla, ať jdu domů a budem už pořád spolu.. A vidíš? Jsme.. Ale nejsme šťastné.. Už to jsou čtyři roky a já pořád vidím všude ten bílý pokoj, kde leží sestra na přístrojích.. A najednou se stane zázrak a ona otevře oči a řekne mi, že mám jít domů.. A že už budeme navždycky spolu.. To byl nejšťastnější den mého života, Paťo." Po tváři mi tekly slzy proudem.
"Wendy… Máme dvě možnosti. Buď to tvá sestra vážně otevřela oči a řekla ti to, protože tě nechtěla zklamat a způsobit ti další bolest, nebo už byla mrtvá a ty sis to jen představila, stejně jako si ji představuješ ty neuvěřitelné čtyři roky.. To je to, co chápu.. To, že ji všude vidíš a cítíš, protože ona tady s tebou je, ale už není živá. Už čtyři roky, Wendy. Jen ty si to nechceš připustit, protože by to byla ta největší bolest jaká může člověka postihnout. Ztratit rodiče a sestru po dlouhém trápení.."
"Paťo, moje sestra je tady a žije. Jak bych si ji asi mohla představovat čtyři roky? Nebyla bych v mém věku trochu naivní?"
"Wendy, ona ti v tvých šestnácti letech řekla, ať jdeš domů že budete pořád spolu, v tvých šestnácti letech, to jsi ještě naivní byla, víš? A protože tu nebyl nikdo kdo by si to s tebou takhle probral a chápal tě, tak nebyl nikdo, kdo by tě zbavil toho trápení."
"Paťo, pochop to, ona tady JE..!"
"Já ti nevymlouvám to, že tady je, ale to, že tady je živá, chápeš? Ty ji vidíš a cítíš, ona tady je, ale není živá.. O to jde, chápeš? Ona ti řekla, že spolu budete napořád, tak tady je, s tebou už napořád.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama